Koločava

Je vesnice vysoko v ukrajinských Karpatech. Skromné domky ve stínu horských velikánů. Každoročně sem z česka míří turisté. Všechny do hor láká totéž. V koločavě se narodil a působil Nikola Šuhaj, zbojník ze kterého román Ivana Olbrachta udělal legendu…

Nikola Šuhaj ovšem skutečně žil a vesnice Koločava je skutečná. Na Zakarpatské Ukrajině stojí v místech, kde v letech 1919 až 1939 vedla československo-polská hranice.

V době, kdy Podkarpatská Rus byla součástí Československa jako její nejvýchodnější část. Kdysi tady končilo Československo. Dnes – devadesát let po jeho založení – tu žádná hranice není. Na obou stranách té bývalé je Ukrajina. Kus Československa tady ale zůstal. Vlastně několik kusů. Ivan Olbracht má před školou bustu a v samotné škole malé muzeum. Bývalá stanice československých četníků je opravená v dobovém stylu, je v ní restaurace a hotel. A u kostela jsou hroby četníků, které tady na začátku dvacátých let zastřelil Nikola Šuhaj. Skoro devadesát let různých režimů přežily kupodivu netknuté…

S Brnem je kolčava neodmyslitelně spjata divadelní a filmovou tvorbou:

Filmová verze muzikálového zpracování osudů Nikoly Šuhaje loupežníka, jak je pro brněnské Divadlo na provázku podle archivních dokumentů a novinových článků napsal Milan Uhde a nastudoval režisér Zdeněk Pospíšil. Snímek, oscilující mezi pohádkou, baladou a muzikálem je zároveň inspirován románem Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Do amfiteátru se scházejí diváci, jsou vítání herci zpívajícími za doprovodu kytar píseň o “chlapovi z Koločavy”. Postupným přehlušováním melodie jsou diváci vtahováni do děje, ze skutečnosti se stává sen a příběh pomalu začíná… Snímek přibližuje hravou formou klíčové okamžiky vývoje partnerského vztahu od svatební bezstarostnosti až po nemilé odcizení ve společném bytě… Autoři v něm v podstatě vykreslili vlastní manželský příběh.

Od září 2001 má Městské divadlo Brno (MdB) na repertoáru román Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj Loupežník, jemuž zajímavou jevištní podobu dali Stanislav Moša a Petr Ulrych. K baladám a písním Petra Ulrycha z roku 1974 přidali nové, režisér Stanislav Moša k nim připsal scénář filmových dotáček pro Dalibora Černáka. Javory s Hanou a Petrem Ulrychovými se staly svými živými vstupy součástí představení, které výtvarným vyzněním připomíná to nejlepší z Laterny Magiky. Oba autoři zbojnický příběh vypravují „po svém“, takže má prvky a momenty, kdy jako by se čas zastavil, proti tomu místy i náznak grotesky, kdy diváka balady a velké scény doslova pohltí. Má hrdého Nikolu, umírajícího vstoje, při jehož poslední písni běhá mráz po zádech: „Až jednou, červánky, potkáte mamičku, vzkažte, že nepřijdu po lesním chodníčku”